POZNÁNÍ BOHA ZE ZJEVENÍ

Report
VYBRANÉ KAPITOLY
Z FUNDAMENTÁLNÍ
TEOLOGIE
Kurz fundamentální teologie
pro kombinované studium oborů
TEOLOGICKÉ NAUKY
NÁBOŽENSTVÍ SE ZAMĚŘENÍM
NA VZDĚLÁVÁNÍ A
KATECHETIKA
OBJASNĚNÍ ZÁKLADNÍCH
POJMŮ



Teologie znamená doslova „řeč o Bohu“. Je to
rozumová reflexe víry v Boha na základě Božího
zjevení.
Křesťanská teologie je rozumová reflexe víry v
Boha na základě křesťanského zjevení, daného
lidem skrze Ježíše Krista.
Fundamentální teologie je teologií základů víry,
hledá odpovědi na základní otázky týkající se
Božího zjevení, jeho pravosti, neporušenosti,
úplnosti a věrohodnosti.
ÚKOLY
FUNDAMENTÁLNÍ TEOLOGIE
1)
2)
3)
4)
Připravit ke studiu dogmatiky reflexí a
rozvinutím úkonu víry v Boží zjevení.
Být trvalou dimenzí celé teologie, řešit její
základní problémy a ukazovat východiska.
Odpovídat na naléhavé problémy současné
situace církve a společnosti.
Být v dialogu s ostatními obory poznání a
činnosti (např. filosofií, psychologií,
lékařstvím,přírodními vědami, uměním,
kulturou, technikou, ekonomikou i politikou).
CÍL, VÝCHODISKO A METODA
FUNDAMENTÁLNÍ TEOLOGIE
Fundamentální teologie má dokázat, že Boží zjevení je:
- přijatelné pro kritický rozum (věřitelné)
- závazné pro odpovědné svědomí (zavazující)
- prospěšné pro člověka i společnost (žádoucí)
Fundamentální teologie přitom nemůže vycházet ze zjevení,
jehož vlastnosti má teprve dokázat. Musí tedy vycházet z
jiných zdrojů poznání: z rozumu, filosofie a historie.
Metoda fundamentální teologie musí mít tyto vlastnosti:
- racionálnost (musí respektovat logiku a kritiku poznání)
- objektivnost (musí se opírat o bezpečně zjištěná fakta)
- vědeckost (argumenty musí být trvale platné, nadčasové)
- pozitivnost (musí dokazovat vlastní tvrzení, ne pouze
vyvracet názory odpůrců)
- pluralita (musí spojovat poznatky z různých oborů)
FUNDAMENTÁLNÍ TEOLOGIE
JAKO SOUČÁST TEOLOGICKÉ VĚDY
Fundamentální teologie je:
- úvodem k dogmatické teologii, která se zabývá
obsahem zjevení z hlediska pravd víry
- předpokladem ke studiu morální teologie, která se
zabývá obsahem zjevení z hlediska morálky
- základem i pro obory praktické teologie (např.
pastorální teologii, liturgiku, katechetiku apod.),
které staví na obsahu zjevení a vyvozují z něho
závěry pro různé oblasti života věřících, církve a
celé lidské společnosti
ROZDĚLENÍ FUNDAMENTÁLNÍ
TEOLOGIE

1)
2)
3)
4)
Fundamentální teologie se rozděluje na tyto části
(traktáty):
Traktát o Božím zjevení a jeho vlastnostech
Traktát o křesťanském zjevení (fundamentální
christologie)
Traktát o uchování a předávání Božího zjevení v církvi
(fundamentální ekleziologie)
Traktát o teologickém poznání neboli teologických
pramenech (teologická metodologie)
POJEM A ROZDĚLENÍ
BOŽÍHO ZJEVENÍ
Boží zjevení je způsob, jak se nám Bůh dává poznat, tedy jak se nám
zjevuje. Zjevením se nazývá proto, že nám něco o Bohu zjevuje, co
bylo v Bohu skryté, tajemné.
Boží zjevení se rozděluje na:
- přirozené (Bůh se zjevuje skrze své dílo – přírodu)
- nadpřirozené (Bůh se zjevuje zvláštním způsobem – nad možnosti
přirozeného, tedy nadpřirozeně)
Boží zjevení se dále rozděluje na:
- přímé (prorocké) - Bůh se zjevuje přímo člověku – proroku - nebo
promlouvá k člověku skrze anděla
- nepřímé - Bůh se zjevuje lidem nepřímo tak, že k nim promlouvá skrze
lidského prostředníka - proroka
Boží zjevení se dále rozděluje na:
- veřejné (Bůh se zjevuje národu nebo celému lidstvu)
- soukromé (Bůh se zjevuje jednotlivým lidem nebo skrze ně připomíná, co
už předtím zjevil veřejně)
MOŽNOST NADPŘIROZENÉHO
ZJEVENÍ, JEHO VHODNOST A
PROSPĚŠNOST
Zjevení je Bohu možné (je všemohoucí) a
člověku poznatelné (má smysly a rozum).
 Zjevení je pro člověka vhodné, neboť bez
něho by pravdy o Bohu poznával jen těžko
a nejistě.
 Zjevení je pro člověka prospěšné, neboť mu
velmi pomáhá na cestě ke spáse.

MOŽNOST ZJEVENÍ TAJEMSTVÍ,
TAJEMSTVÍ A LIDSKÝ ROZUM


Zjevení Boží může obsahovat tajemství, tj.
takové pravdy, které by rozum sám nepoznal,
anebo je nemůže ani plně pochopit (tajemství ve
vlastním smyslu, např. Boží trojjedinost).
Zjevená tajemství však nejsou proti rozumu
(neodporují logice), jsou však nad rozum (nejsou
plně rozumem pochopitelná, neboť Bůh je větší
než každá lidská představa o něm. Bůh, kterého
bychom mohli plně pochopit, by nebyl Bohem.
Zjevená tajemství chápeme jen podle rozumu.
NUTNOST NADPŘIROZENÉHO
ZJEVENÍ BOŽÍHO


Zjevení pravd o Bohu poznatelných rozumem a
zjevení pravd přirozeného mravního zákona
nebylo nutné absolutně, ale relativně – totiž
vzhledem ke stavu, v jakém se lidstvo ocitlo po
prvotním hříchu.
Zjevení nadpřirozených tajemství a pozitivních
Božích přikázání bylo nutné vzhledem k tomu, že
Bůh chtěl člověku umožnit lepší poznání sebe
než jen přirozené a že mu chtěl dopřát účast na
svém božském životě.
MORÁLNÍ ZÁVAZNOST HLEDAT
A PŘIJMOUT BOŽÍ ZJEVENÍ




Člověk má povinnost hledat pravdu, a to především o
Bohu, který je cílem člověka a nejvyšší skutečností.
Vzhledem k tomu, že poznání Boha pouhým rozumem je
nesnadné, je pravděpodobné, že Bůh toto poznání lidem
usnadnil svým zjevením.
Proto má člověk povinnost hledat v dějinách náboženství
Boží zjevení, a pokud tam taková zjevení najde, má
zkoumat jejich pravost, neporušenost a věrohodnost.
Takové Boží zjevení, které se ukáže jako pravé,
neporušené a věrohodné, má člověk přijmout a řídit se jím.
KRITÉRIA PRAVOSTI
BOŽÍHO ZJEVENÍ
Jsou různá kritéria pravosti Božího zjevení, která se různě
rozdělují.
Základní rozdělení těchto kritérií je na:
a) kritéria negativní (umožňují vyloučit nepravá zjevení);
b) kritéria pozitivní (umožňují potvrdit pravost zjevení).
Kritéria pozitivní se dále dělí na:
a) kritéria primární (hlavní) - stačí sama o sobě potvrdit
pravost zjevení;
b) kritéria pomocná (vedlejší) - sama o sobě sice nestačí k
potvrzení pravosti zjevení, ale ve spojení s hlavními
kritérii pravost zjevení dále dokládají a potvrzují.
DALŠÍ ROZDĚLENÍ KRITÉRIÍ
PRAVOSTI BOŽÍHO ZJEVENÍ
Pozitivní kritéria pravosti zjevení se rozdělují na:
- kritéria objektivní – může je použít každý, kdo
chce pravost zjevní zkoumat
- kritéria subjektivní – může je použít jen příjemce
zjevení - prorok
Pozitivní kritéria pravosti zjevení se též rozdělují na:
a) kritéria vnitřní - týkají se obsahu zjevení
b) kritéria vnější - týkají se doprovodných okolností
zjevení
c) kritéria smíšená - týkají se osoby prostředníka
zjevení (proroka)
KRITÉRIA PŘÍMÉHO ZJEVENÍ
a) subjektivní:
- vnitřní Boží hlas
- vnitřní osvícení rozumu
- mystický zážitek
b) objektivní:
- zázračné obrácení
- vznešenost zjevené nauky
- nadpřirozený způsob Boží řeči
- vnější zázrak
- mimořádné doprovodné okolnosti
KRITÉRIA NEPŘÍMÉHO ZJEVENÍ
Tato kritéria musejí být objektivní, aby pravost zjevení byla
všem lidem zřejmá. Tato kritéria jsou:
- vznešenost zjevené nauky
- podivuhodné obrácení proroka
- podivuhodná moudrost a hrdinská svatost proroka
- podivuhodné rozšíření nauky
- podivuhodná změna mravů
- hrdinská stálost vyznavačů nauky
- vnější zázraky vykonané prorokem
- splněná proroctví vyřčená prorokem
POJEM A VLASTNOSTI
ZÁZRAKU
Zázrak je jev ve viditelném světě, mimo obvyklý řád,
přesahující síly přírody, který nemůže být vykonán žádnou
silou stvořenou (člověkem, andělem, démonem), nýbrž
pouze mocí Boží. Zázrak je vhodným znamením pravosti
Božího zjevení (= kritériem pravosti Božího zjevení).
 Zázrak jako kritérium pravosti Božího zjevení musí mít:
- historickou pravdivost (skutečně se stal)
- filosofickou pravdivost (nelze ho vysvětlit přirozeně)
- teologickou pravdivost (nelze ho vysvětlit mimopřirozeně)
- svědecký charakter (potvrzuje pravost Božího zjevení)

ROZDĚLENÍ ZÁZRAKŮ
Zázraky se rozdělují:
a) podle stupně nadpřirozenosti na:
zázraky co do podstaty (např. zmrtvýchvstání Krista)
zázraky co do subjektu (např. vzkříšení Lazara)
zázraky co do způsobu (např. uzdravení nemocného)
b) podle oblasti, v níž se zázrak děje, na:
zázraky fyzické (např. uzdravení nemocných)
zázraky intelektuální (např. znalost věcí skrytých)
zázraky morální (např. náhlé, úplné a trvalé
obrácení hříšníka nebo odpůrce)
POJEM AVLASTNOSTI
PROROCTVÍ
Proroctví v širším smyslu je řeč proroka, kterou prorok oznamuje Boží
zjevení.
 Proroctví v užším smyslu je jasná a určitá předpověď takové budoucí
události, kterou nemůže znát žádný rozum stvořený, nýbrž pouze
vševědoucí a nejvýš prozřetelný Bůh.
 Proroctví v užším smyslu může sloužit jako kritérium pravosti Božího
zjevení, když se naplní. Takové proroctví musí mít:
- historickou pravdivost (bylo vyřčeno, naplnilo se)
- filosofickou pravdivost (naplnění se nedalo předvídat)
- teologickou pravdivost (jenom Bůh je mohl dát poznat proroku)
- svědecký charakter (Bůh tím chtěl potvrdit své zjevení).

POZNATELNOST BOŽÍHO ZJEVENÍ
NA ZÁKLADĚ ZÁZRAKŮ A PROROCTVÍ




Zázraky a proroctví umožňují při pečlivém přezkoumání
rozpoznat nadpřirozené Boží působení, a tím i pravé Boží
zjevení.
Zázraky a proroctvími nám Bůh dává jasně najevo,že je to
on, který k nám mluví.
Proto by bylo krajně neuctivé vůči Bohu, kdybychom tato
jeho znamení přehlíželi. Církev takový postoj považuje za
těžce hříšný, a je-li veřejný, trestá jej exkomunikací.
Na druhé straně nic nebrání tomu, abychom dokazovali
pravost a prospěšnost Božího zjevení také jinými kritérii,
např. tím, jak Boží zjevení naplňuje nejhlubší lidské touhy.
O to se pokoušejí zastánci tzv. imanentní metody (např.
Maurice Blondel ve své knize Akce).
ROZDĚLENÍ PRAMENŮ
O KŘESŤANSTVÍ
Prameny o křesťanství se rozdělují na:
1)
nekřesťanské
2)
křesťanské
Nekřesťanské prameny jsou pohanské a židovské. Obojí
mohou být buď věrohodné nebo nevěrohodné.
Křesťanské prameny jsou buď kanonické (biblické prameny)
nebo nekanonické (nebiblické prameny).
Biblické prameny jsou vždy věrohodné, neboť jejich hlavním
autorem je sám Bůh.
Nebiblické prameny jsou buď věrohodné (např. spisy
církevních otců a spisovatelů) nebo nevěrohodné
(apokryfní spisy).
POHANSKÉ PRAMENY
O KŘESŤANSTVÍ
Věrohodné prameny:
1.
Dopis Plinia Mladšího císaři Trajánovi
2.
Tacitovy Ročenky
3.
Suetoniovy Životopisy dvanácti císařů
4.
Dopisy císaře Hadriána Minuciovi a Serrianovi
5.
Dopis syrského filosofa Mary ben Serapiona
Nevěrohodné prameny:
1.
Celsův Pravdivý rozhovor
2.
Lucianův Poutník
3.
Porfyriovo Zrcadlo proti křesťanům
4.
Hieroklův Přítel pravdy
5.
Juliánovy Tři knihy proti Galilejským
ŽIDOVSKÉ PRAMENY
O KŘESŤANSTVÍ
Věrohodné prameny:
Židovské starožitnosti Josefa Flavia
Josef Flavius píše o Ježíšovi s velkou úctou jako o moudrém
člověku, pokud smí být tak nazýván, neboť si získal mnohé
učedníky a konal podivuhodné činy. Připouští, že to snad
byl Mesiáš, o kterém mluvili proroci. Uvádí, že se po svém
ukřižování zjevil učedníků třetího dne opět živý.
Nevěrohodné prameny:
Talmud
Ježíšův rodokmen
Tyto prameny překrucují historická fakta a snaží se Ježíše
zdiskreditovat.
KŘESŤANSKÉ PRAMENY
NEVĚROHODNÉ
Tyto prameny vznikaly v různých křesťanských sektách a
jejich autoři jsou většinou anonymní, někdy jsou
neprávem připisovány známým křesťanským autoritám
(apoštolům). Jsou to především tzv. apokryfní evangelia.
Ta se dělí na 3 skupiny:
1) gnostická: Marcionovo, Petrovo, Filipovo, 12 apoštolů,
podle Egypťanů aj.
2) devocionální: Jakubovo, Tomášovo, arabské o Ježíšově
dětství, arabské Josefa tesaře, Nikodemovo, o zesnutí
Matky Páně
3) disputativně kanonické: podle Hebrejů
Tyto spisy obsahují nezaručené zprávy a gnostické bludy.
KŘESŤANSKÉ PRAMENY
VĚROHODNÉ
Věrohodné jsou všechny biblické prameny, především čtyři kanonická evangelia,
Skutky apoštolů, listy apoštolů a Janova Apokalypsa. Všechny tyto spisy byly
napsány ještě v prvním století.
Věrohodné jsou však také spisy křesťanské Tradice, které církev přijala, schválila
a šířila. Jsou to spisy apoštolských otců, církevních otců a církevních
spisovatelů prvních sedmi křesťanských století.
Nejstarší spisy křesťanské Tradice jsou:
List sv. Klementa Římského Korinťanům (z let 96-98)
7 listů sv. Ignáce Antiochijského (z let 105-107)
Didaché (Nauka 12 apoštolů) (poč. 2. stol.)
List Diognetovi (kol r. 130)
5 knih výkladů na evangelia sv. Papiáše Hierapolského (kol. r. 130)
2 apologie a Dialog s Tryfonem sv. Justina (z let 140-150)
Pastýř Hermův (kol r. 140)
Nejstarší doklad kánonu knih Nového zákona je zlomek Muratoriho z let 170-180.
KŘESŤANSKÉ PRAMENY
KANONICKÉ
4 kanonická evangelia (Mt, Mk, Lk, Jn)
 Skutky apoštolů
 13 listů apoštola Pavla
 List Židům
 7 listů katolických
 Zjevení sv. Jana (Apokalypsa)
Sbírka těchto 27 spisů se nazývá Nový zákon.

NEJSTARŠÍ RUKOPISY
NOVOZÁKONNÍCH KNIH
Nejstarší kodexy (svazky listů z pergamenu):
Kodex Vatikánský (ze 4. stol.)
Kodex Sinajský (z 5.stol.)
 Nejstarší papyrové zlomky:
- Papyry Chester Beatty (z 3. stol.)
- Papyry Bodmer (z přelomu 2. a 3. stol.)
- Papyrus Egerton (z pol. 2. stol.)
- Papyrus Rylands (z let 125-130)
Papyry nalezené v Kumránu (z 60. let I. stol.), avšak není
zcela jisté, že obsahují novozákonni texty.

STAROZÁKONNÍ PROROCTVÍ
O MESIÁŠI
Nejdůležitější z těchto proroctví jsou:
- Protoevangelium (Gen 3, 15) – první zmínka o Vykupiteli
- Zaslíbení daná Abrahámovi (Gen 15-18; 22,18)
- Jákobovo požehnání Judovi (Gen 49,10)
- Micheášovo proroctví o narození Mesiáše v Betlémě (Mich 5,2)
- Mesiánské žalmy (Ž 2, 16, 22, 40, 69, 110)
- Izaiášova proroctví (7,14; 9,6; 11,10; 35,4-5; 40,3; 61,1)
- Izaiášovy zpěvy o Božím služebníku (42; 49; 50; 53)
- Zachariášova proroctví (9,9; 11,12)
- Malachiášova proroctví (1,11; 3,1)
OSOBNÍ A VĚCNÉ
PŘEDOBRAZY MESIÁŠE
Osobní předobrazy:
Adam
Ábel
Noe
Melchisedech
Izák
Josef
Jonáš
Jeremiáš
Jan Křtitel
Věcné předobrazy:
Noemova archa
velikonoční beránek
manna
stánek Boží na poušti
archa úmluvy
měděný had na poušti
chrám v Jeruzalémě
Židé nepřijali Ježíše za Mesiáše pro
svou pýchu a falešné představy.
KRISTOVO SVĚDECTÍ O SOBĚ,
MESIÁNSKÉ TITULY
Kristus říká o sobě:
přišel volat hříšníky k pokání
přišel splnit Boží vůli
stojí mezi lidmi jako ten, kterého
neznají
je víc než prorok
je víc než Šaloumoun
je Mistrem a Pánem
je pastýřem svých ovcí
je Synem Boha, Bůh ho oslaví
je Mesiášem, který spasí svůj lid

Mesiánské tituly:
Mesiáš
Král
Syn Boží
Syn člověka
Syn Davidův
Prorok
Pastýř
Beránek Boží
Apoštol
kněz
biskup (strážce duší)

OBSAH KRISTOVY NAUKY,
JEJÍ ZÁVAZNOST PRO LIDSTVO
Obsah Kristovy nauky je shrnut v evangeliích,
zejména v horské řeči Páně (Mt 5 – 7).
Tato nauka je nová, i když potvrzuje Starý
zákon a Proroky. (Mt 5,17).
Tato nauka je závazná pro každého, na jejím
přijetí závisí spása člověka (viz Mt 7,24 n.).
Tato nauka bude platná navždy. Nebe a země
pominou, ale Kristova slova nepominou.
KRISTOVA MOUDROST
A SVATOST
Kristus osvědčil při svém učení božskou
moudrost, které nemohli odolat ani jeho
nepřátelé, kteří jej chytali za slovo (peníz
daně, vzkříšení mrtvých, kamenování ženy
dopadené při cizoložství apod.).
 Kristus ve svém jednání osvědčil svou
svatost, nikdo jej nemohl obvinit z hříchu,
jeho obvinění při odsouzení byla falešná.

KRISTOVY ZÁZRAKY
A JEJICH ROZDĚLENÍ
Kristus dělal zázraky na potvrzení svých slov.
 Rozdělení Kristových zázraků:
- co do podstaty (jeho zmrtvýchvstání)
- co do subjektu (vzkříšení Lazara)
- co do způsobu (uzdravování nemocných, vymítání zlých
duchů, zázraky na přírodě)
 Jiné rozdělení Kristových zázraků:
fyzické, intelektuální a mravní.
 Jiné rozdělení Kristových zázraků:
Na sobě samém, na lidech a na přírodě.

PRAVDIVOST
KRISTOVÝCH ZÁZRAKŮ
– Historická: Skutečně se staly, je to dosvědčeno
mnoha svědky, vypráví o tom evangelia,
Skutky apoštolů, listy apoštolů, židovské i
pohanské prameny.
– Filosofická:Nelze je vysvětlit přirozeně,
působením přírodních nebo lidských sil.
– Teologická: Nelze je vysvětlit mimopřirozeně,
tj. působeních démonických sil.
– Kristovy zázraky potvrzují pravdivost jeho
slov.
KRISTOVA PROROCTVÍ,
KARDIOGNÓZE



Kristus pronesl řadu proroctví, která se vyplnila, např. o
svém utrpení, smrti a vzkříšení, o zradě Jidášově a Petrově
zapření, o chování svých učedníků, o seslání Ducha
svatého, o pronásledování církve, o zničení chrámu a
města Jeruzaléma.
Tato proroctví potvrzují, že Ježíš byl pravý Boží prorok,
poslaný od Boha.
Ježíš také viděl lidem do srdce (měl kardiognózu – poznání
srdce). Vyjevil smýšlení učedníků, farizeů, zákoníků, život
samařské ženy, zrádcovské úmysly Jidášovy.
KRISTOVO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ,
JEHO PRAVDIVOST
Je to největší Kristův zázrak,na kterém
závisí naše víra a spása (viz 1 Kor 15, 17).
 Jeho pravdivost je prokázána:
historicky: vidělo jej hodně svědků
filosoficky: přirozeně nebylo možné
teologicky: bylo jím předpověděno a je to
znamení, kterým Bůh potvrdil pravost
Kristova mesiánského poslání.

SVĚDECTVÍ PRVOTNÍ CÍRKVE
O KRISTU

-
-
-
-
Prvotní církev svědčí o Kristu:
podivuhodným rozšířením jeho nauky
podivuhodnou změnou mravů lidí
obrácených na víru, svatostí života křesťanů
vytrvalostí v pronásledováních
velkým množstvím mučedníků pro víru
postupnou proměnou společnosti a mravů
SROVNÁNÍ KŘESŤANSTVÍ
S JINÝMI NÁBOŽENSTVÍMI



Křesťanství je náboženství nadpřirozené, Bohem
zjevené, opírá se o plnost Božího zjevení,
dovršeného Kristem.
Jiná náboženství jsou buď přirozená (např. čínská
náboženství, hinduismus, buddhismus), nebo se
opírají jen o částečné, neúplné zjevení (židovství)
nebo o zjevení nepravá či zkreslená (např. islám).
Pravé náboženství je tedy pouze křesťanství.
POJEM CÍRKVE
V PÍSMĚ SV. A V TEOLOGII



SZ: káhál = bohoslužebné shromáždění
NZ: ekklésiá = společenství věřících v Krista jako
Pána
Teologie: sv. Robert Bellarmin, učitel církve v 17.
století: „Církev je společnost všech věřících
křesťanů, kteří:
- vyznávají tutéž křesťanskou víru
- účastní se stejných svátostí
- jsou sjednoceni pod vedením zákonných pastýřů,
zvláště římského biskupa.
POJEM A ROZDĚLENÍ EKLEZIOLOGIE,
JEJÍ METODA A DNEŠNÍ VÝZNAM







Ekleziologie je teologická disciplína, která se zabývá otázkami církve.
Ekleziologie je dvojí: fundamentální a dogmatická.
Fundamentální ekleziologie se zabývá základními otázkami církve:
ustanovením, posláním a strukturou.
Dogmatická ekleziologie se zabývá podrobným popisem vnitřního
života církve, jejími funkcemi a službami.
Metoda fundamentální ekleziologie je kombinací metody racionální,
historicko-kritické a dogmatické.
Metoda dogmatické ekleziologie je čistě dogmatická.
Ekleziologie má v dnešní době velký význam: chrání věřící před
pokušením k privatizaci náboženského života, která je dnes v módě.
BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ A CÍRKEV

1)
2)
Jaký je vztah mezi Božím královstvím, jehož
příchod na svět hlásal Kristus, a mezi církví,
kterou Kristus na zemi založil?
Boží království je cílem Božího plánu spásy,
církev je prostředkem k tomuto cíli.
Boží království má dvojí podobu:
pozemskou, dočasnou, tj. církev na zemi,
eschatologickou, věčnou, tj. církev v nebi.
ZALOŽENÍ CÍRKVE,
VYVOLENÍ A ÚKOL APOŠTOLŮ




Církev založil sám Ježíš Kristus, a to tím, že si
vyvolil apoštoly, odevzdal jim pravomoc a svěřil
úkol učit, křtít a vést lidi ke spáse.
Kristus ustanovil v církvi trojí úřad: učitelský,
kněžský a pastýřský.
Mezi Ježíšem a apoštoly je duchovní a morální
jednota. Ježíš slíbil apoštolům, že s nimi bude
zůstávat stále až do konce světa (Mt 28, 19-20).
Církev tedy není dílo lidské, ale dílo Boží. Kristus
ji nazývá „svou církví“ (Mt 16, 18).
PETRŮV PRIMÁT




Apoštol Petr dostal od Krista zvláštní poslání, tzv. primát.
Kristus jej ustanovil nejvyšším pastýřem své církve.
Kristus primát Petrovi dvakrát přislíbil (Mt 16, 17-19; Lk
22, 31-32) a po svém vzkříšení odevzdal (Jan 21,17-19).
Petr po Kristově nanebevstoupení primát skutečně
vykonával (Sk 1, 15-16; 2, 14-39; 4, 7-12; 5, 1-11; 9, 3143; 10, 1-11; 12, 1-19; 15, 6-29).
Petr byl uznáván za hlavu církve ostatními apoštoly i
apoštolem Pavlem, i když ten jej napomenul (1 Kor 1, 12;
9, 5; Gal 1, 18; 2, 9.11-14).
TRVÁNÍ APOŠTOLSKÉHO ÚŘADU
A PRIMÁTU V DĚJINÁCH CÍRKVE


Apoštolský úřad trvá v nástupcích apoštolů,
kterými jsou biskupové apoštolsky svěcení, kteří
mají apoštolskou posloupnost.
Petrův primát trvá v nástupcích apoštola Petra,
kterými jsou platně zvolení římští biskupové
(papežové). Je tomu tak proto, že apoštol Petr
působil ke konci svého života v Římě jako biskup,
tam i zemřel a byl pochován. Důkazem vážnosti
římského biskupa již koncem 1. století je list sv.
Klementa Římského Korinťanům.
NESPRÁVNÉ NÁZORY NA VZNIK
CÍRKVE A CÍRKEVNÍ ORGANIZACE
-
-
-
-
-
-
Episkopalismus: Jednota církve se udržuje jednotou biskupů.
Pravoslaví: Primát Petrův je pouze čestný, nikoli jurisdikční.
Konciliarismus: Ekumenický koncil má moc i nad papežem.
Protestantismus: Apoštolský úřad a primát jsou jen lidská ustanovení.
Galikanismus: Papežská nařízení pro Francii platí jen se souhlasem
francouzského krále a francouzských biskupů.
Febronianismus: Papežská nařízení pro Německo platí jen se souhlasem
německého císaře a německých biskupů.
Josefinismus: Papežská nařízení pro Rakousko platí jen se souhlasem
rakouského císaře.
Starokatolictví: Papež není neomylný v učení o víře a mravech.
Modernismus: Církev není od Krista, je to jen provizorní náhražka za
opožděný příchod Božího království přislíbeného Kristem.
BIBLICKÉ OBRAZY CÍRKVE
(viz Lumen gentium, čl. 6 a 7)





obraz těla: Kristus hlava, věřící údy (1 Kor 12; Řím 12; Ef 24; Kol 1-2)
obraz budovy, chrámu, svatého města Jeruzaléma: Kristus je
základní kámen, věřící živé kameny (1 Kor 3,11; Ef 2,20-22;
1 Pt 2,5; Zj 21)
obraz vinného keře: Kristus je vinný kmen, věřící ratolesti
(Jan 15,1-8)
obraz stáda vedeného pastýřem: Kristus pastýř, věřící ovce
(Jan 10,1-16)
obraz snoubence a snoubenky: Kristus je ženich, církev
nevěsta (Mk 2,19-20; Jan 3,29; Ef 5,22-30; Zj 22,17)
VZTAH CÍRKVE KE KRISTU
(vyplývá z biblických obrazů církve)
Kristus je v církvi hlavou, zůstává s ní stále
spojen, posvěcuje ji svým Duchem, působí
v ní svým slovem a svými svátostmi.
 Církev je Kristovým tělem, poslouchá jej a
plní jeho vůli, pokračuje v jeho díle spásy.
 Církev je Kristovou snoubenkou, miluje ho,
má ho v úctě, je mu věrná a poslušná (srov.
Ef 5,24).

VZTAH CÍRKVE
K DUCHU SVATÉMU



Duch svatý je duší církve (říká sv. Augustin).
Duch svatý církev oživuje, působí v ní, dává jí své dary, z
něho církev žije, jím se posvěcuje, sjednocuje a přináší
ovoce (srov. JAN PAVEL II., Encyklika o Duchu svatém
Dominum et vivificantem).
Církev je chrámem Ducha svatého (srov. 1 Kor 3,16-17; Ef
2,17-22; 1 Pt 2,4-7), je privilegovaným místem jeho
působení, Duch svatý je jejím Duchem (srov. Řím 8,9-11),
církev je znamením a nástrojem působení Ducha svatého
ve světě (viz Dominum et vivificantem,čl. 63-64).
VZTAH CÍRKVE K PANNĚ MARII
(viz Lumen gentium, čl. 60-68)





Panna Maria je Matkou církve (viz LG 61), proto ji církev
miluje.
Panna Maria je naší přímluvkyní, pomocnicí, zachránkyní
a prostřednicí (viz LG 62), proto se k ní církev utíká.
Panna Maria je vzorem církve ve víře, lásce a dokonalé
jednotě s Kristem (viz LG 63), proto ji církev napodobuje.
Panna Maria je vzorem všech ctností nad všechny svaté
(viz LG 64), proto ji církev uctívá.
Panna Maria je obrazem a počátkem církve budoucího
věku, je pro církev znamením jisté naděje a útěchy (srov.
LG 68).
VLASTNOSTI CÍRKVE,
KTERÉ JSOU ČASTO NAPADÁNY




viditelnost (popírali ji Viklef, Jan Hus aj., avšak Kristus říká:
„Vy jste světlo světa“ – Mt 5,14)
neporušitelnost (popírali ji Luther, Kalvín aj., avšak Kristus
říká: „Brány pekelné ji nepřemohou“ – Mt 16,18)
nutnost pro spásu (zpochybněna v osvícenství a moderní době,
avšak sv. Cyprián a po něm mnozí církevní otcové říkají:
„Mimo církev není spásy“ – srov. LG 14; církev je ovšem
řádnou cestou spásy, Bůh však otvírá i mimořádné cesty ke
spáse těm, kdo ho hledají, žijí podle svědomí a jsou mimo
církev bez vlastní viny – srov. LG 16)
nadpřirozenost (popírána v moderní době, avšak Kristus říká:
„Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“ – Jan 17,16)
ZNÁMKY CÍRKVE KRISTOVY
(podle nich se pozná pravá církev)




jednota ve víře, svátostech, vedení (Kristus ustanovil jednu
církev pod jedním pastýřem a za její jednotu prosil Otce)
svatost (církev má svatého zakladatele Krista, posvěcuje ji
Duch svatý, vede lidi ke svatosti a má mnoho svatých)
všeobecnost (církev je ustanovena pro všechny lidi, země,
národy a časy – srov. Mt 28, 19-20)
apoštolskost (Kristus založil církev na apoštolech a zvláště
na apoštolu Petrovi – srov. Lk 10,16; Mt 16,17-19; Jan 21,
15-17). Pravomoc služebníků církve vyplývá z Kristova
ustanovení a předává se v apoštolské posloupnosti.
NAUKA O TEOLOGICKÉM POZNÁNÍ,
JEJÍ PŘEDMĚT, METODA A VÝZNAM



Nauka o teologickém poznání zkoumá prameny, z nichž
teologie čerpá své poznání, jejich vlastnosti a vzájemné
vztahy.
Nauka o teologickém poznání používá tyto metody a
jejich kombinace: metodu racionální (filosofickou),
historicko-kritickou a dogmatickou.
Význam nauky o teologickém poznání:
- osvětluje samotné základy víry i teologie
- připravuje ke studiu dogmatické teologie
- vysvětluje vztahy mezi jednotlivými prameny poznání
VÝVOJ NAUKY
O TEOLOGICKÉM POZNÁNÍ




Starověk: obrana křesťanství proti židovství a pohanství
Středověk: rozvinutí křesťanské teologie ve scholastice
Novověk: objasnění podstaty církve, svátostí, pramenů
víry a teologie, povahy církevního magisteria atd.
Pokoncilní období: objasnění úlohy laiků v církvi,
vztahů mezi katolickou církví a nekatolickými církvemi,
ale i jinými náboženstvími, vztahu mezi církví a světem
atd.
KŘESŤANSKÉ ZJEVENÍ A JEHO
VÝZNAM V ŘÁDU SPÁSY



Křesťanské zjevení je konstitutivní princip víry a teologie.
Je základem celého křesťanství.
Křesťanské zjevení je vrcholnou a závěrečnou etapou
Božího zjevení. Je definitivním zjevením Boha v čase.
Předchozí etapy Božího zjevení (prazjevení na počátku
dějin lidstva, v době Noemově, zjevení patriarchální,
mojžíšské a prorocké) byly přípravou na křesťanské
zjevení. Křesťanské zjevení tyto přípravné etapy završuje,
naplňuje jejich přísliby a zároveň je i překonává.
ABSOLUTNOST KŘESŤANSTVÍ
Absolutnost křesťanství znamená, že křesťanství je
náboženství:
 - nejdokonalejší (žádné jiné není lepší)
 - univerzální (po všechny lidi, národy, časy)
 - definitivní (trvale platné až do parusie)
Na toto téma napsal studii Ernst Troeltsch:
Absolutnost křesťanství a dějiny náboženství (1902)
Křesťanství je absolutní proto, že se opírá o vrcholné a
závěrečné Boží zjevení, totiž zjevení křesťanské.
Křesťanské zjevení začíná příchodem Krista na svět a končí
smrtí posledního apoštola. Odehrálo se tedy v 1. století po Kr.

TEOLOGICKÉ PRAMENY
Teologické prameny jsou:
 - Písmo svaté (Starý a zvláště Nový zákon)
 - Tradice (spisy církevních otců a
spisovatelů)
 - Magisterium (učitelský úřad církve, totiž
výroky papežů a rozhodnutí koncilů ve
věcech víry a mravů)

USTANOVENÍ UČITELSKÉHO
ÚŘADU CÍRKVE



Učitelský úřad církve ustanovil Ježíš Kristus (povolal si
učedníky, z nich vyvolil apoštoly, vyučil je, vychoval je a
předal jim pravomoc učit, posvěcovat lidi a vést je ke
spáse). Poslal je do celého světa (srov. Mt 28, 19-20).
Apoštolové toto poslání přijali, celým svým životem
naplňovali a všichni (až na Jana) je završili mučednickou
smrtí pro Krista.
Apoštolové předali svůj úřad svým nástupcům – biskupům
skrze modlitbu a vkládání rukou, ti pak zase dalším
biskupům atd. v nepřetržité apoštolské posloupnosti.
NEOMYLNOST UČITELSKÉHO
ÚŘADU CÍRKVE





Neomylnost učitelského úřadu církve je
nadpřirozený dar Ducha svatého, kterým je církev
chráněna od omylu při definování nauky o víře a
mravech.
Neomylnost církevního magisteria je:
- sdílená (propůjčená Bohem)
- podmíněná (musí jít o vyhlášení nové nauky,
která bude navždy zavazovat celou církev)
- omezená (jenom na oblast víry a mravů)
NOSITELÉ NEOMYLNOSTI
MAGISTERIA




Nositeli neomylnosti magisteria jsou:
1) papež při definování nauky o víře a mravech ex
cathedra (z moci svého úřadu)
2) biskupové na ekumenických koncilech, když
společně s papežem definují nauku církve o víře a
mravech
3) biskupové v rozptýlení, když v jednotě s
papežem učí již definovanou nauku o víře a
mravech
PŘEDMĚT NEOMYLOSTI
CÍRKEVNÍHO MAGISTERIA



Předmět neomylnosti magisteria je dvojí: přímý a
nepřímý.
Přímým předmětem neomylnosti jsou pravdy
Bohem zjevené formálně (dosti jasně).
Nepřímým předmětem neomylnosti jsou pravdy
Bohem zjevené pouze virtuálně (v náznacích),
pokud z nich byly vyvozeny teologické závěry,
dále předpoklady víry, dogmatická fakta,
kanonizace svatých a důležité otázky liturgické a
disciplinární.
DRUHY A STUPNĚ
DOGMATICKÉ JISTOTY
Rozlišujeme kvality víry a stupně dogmatické jistoty.
Kvality víry jsou: víra božská, katolická a církevní.
Stupně dogmatické jistoty jsou:
- pravdy víry slavnostně definované
- pravdy víry prohlášené za definitivní
- pravdy závazně předložené k víře
- pravdy obhajované teologickou vědou
- teologické názory a mínění pravděpodobná
Kvality víry a stupě dogmatické jistoty se vzájemně různě
kombinují, tím vznikají teologické kvalifikace. Jejich
opakem (odsouzením omylů) jsou teologické cenzury.
HLAVNÍ ÚKOLY
CÍRKEVNÍHO MAGISTERIA




Hlavní úkoly církevního magisteria jsou:
1) uchovávat zjevenou nauku víry neporušenou
(střežit poklad víry, nic k němu nepřidávat, ale nic
z něho neztratit)
2) předávat a vysvětlovat zjevenou nauku víry
lidem (hlásat radostnou zvěst o spáse, a to
dnešním lidem srozumitelným způsobem)
Splnit oba tyto úkoly není snadnou záležitostí.
KATOLICKÉ A PROTESTANTSKÉ
PRAVIDLO VÍRY

1)
2)
Katolické pravidlo víry je dvojí:
vzdálenější, tj. Písmo svaté a Tradice (tam je
obsaženo Boží zjevení)
bližší, tj. učitelský úřad církve (ten Boží zjevení
vykládá s ohledem na současnou dobu)
Protestantské pravidlo víry stanovil Martin
Luther:„jedině Písmo“. Pak ale jeho žáci přidali:
„a Duch svatý“. Jenže pak si každý vykládá
Písmo po svém a vzniká nejednota ve víře.
TRADICE,
(POJEM, ROZDĚLENÍ A KRITÉRIA)







Tradicí rozumíme v církvi mimobiblické hlásání radostné
zvěsti evangelia.
Tradicí v širším smyslu je život a praxe církve až dodnes.
Tradicí v užším smyslu jsou spisy církevních otců a
spisovatelů křesťanského starověku.
Tradice má více vrstev: božská, apoštolská a církevní.
Tradice božská a apoštolská je obsažena v Písmě svatém.
Tradice církevní je obsažena v patristických spisech.
Kritériem závaznosti nauky obsažené v Tradici je souhlas
církevních otců a uznání této nauky církví.
VZTAH
MEZI PÍSMEM A TRADICÍ

1)
2)
3)
4)
5)
Tento vztah je popsán následujícími větami:
Tradice je dřívější než Písmo.
Tradice dosvědčuje Písmo.
Tradice vykládá Písmo.
Tradice doplňuje Písmo.
Tradice je živým hlasem Písma.
Písmo se tedy neobejde bez Tradice, z níž vzniklo
a s níž tvoří jeden nedílný celek. Písmo odkazuje
často na Tradici (srov. 2 Sol 2, 15; 2 Tim 2,2).
PODSTATA A ROZSAH
INSPIRACE PÍSMA SVATÉHO



Inspirace Písma svatého spočívá v tom, že Duch svatý
povzbudil svatopisce k psaní, při psaní jim pomáhal, aby
zapsali to, co on chtěl a aby se přitom nedopustili omylu ve
víře nebo mravech.
Inspirace neznamená diktát, Duch svatý vnukl svatopiscům
pouze myšlenky a pravdy, které oni vyjádřili vlastními
slovy. Duch sv. je tedy hlavním autorem Písma, zatímco
svatopisci jsou jeho spoluautory.
Inspirace se vztahuje na všechny knihy Písma svatého a na
všechny jejich části. Vyplývá z ní, že každá věta v Písmě je
teologicky pravdivá. Nemusí však platit v každém smyslu.
VZTAH MEZI TEOLOGIÍ A
NAUKOU CÍRKEVNÍHO MAGISTERIA



Teologie je službou církvi, proto se teologové
snaží nauku církve prohlubovat, podpírat
rozumovými argumenty a vysvětlovat s ohledem
na současný stav poznání a kultury.
V otázkách, k nimž se církev dosud nevyslovila
vůbec nebo nikoli definitivně, hledají teologové
vhodná řešení a navrhují je církevnímu magisteriu
ke zvážení a případnému využití.
Vrcholnou teologickou institucí je Mezinárodní
teologická komise, která úzce spolupracuje
s Kongregací pro nauku víry.
KONEC PREZENTACE KURZU
Vybrané kapitoly z fundamentální teologie
Děkuji za pozornost a přeji hodně úspěchů
při studiu a zejména u zkoušky.
Dr. Eduard Krumpolc

similar documents