didaktika

Report
didaktika
Vyučovací proces:
• cíl – zamýšlený a očekávaný efekt, k němuž všichni směřují; stav,
kterého má být společně dosaženo;
• obsah – co se chce sdělit, mapa, jak obsah předávat druhým;
• zásady – prostřednictvím čeho se obecně sděluje, didaktické
možnosti;
• forma – jak je organizováno;
• metoda – cesty k cíli, postup;
• pomůcky, prostředky – co je potřeba;
• vzdělávání – proces získávání postojů, dovedností a vědomostí;
výchova + vzdělání = edukace (education);
• vzdělání – stupeň dosažených vědomostí;
• výchova – cílem je vytvořit v člověku nějaký postoj, základem je
zážitek, zkušenost;
1. cíle směřují
→ k získání informací o novém jevu, problému atd.;
→ k výchově člověka;
rozlišují se:
• plánované (co plánujeme změnit v kognitivním, afektivním a
psychomotorickém stavu žáků);
• reálné (co se skutečně podařilo změnit v kognitivním, afektivním a
psychomotorickém stavu žáků);
vlastnosti cílů
• komplexnost – skutečnost uchopit ze všech stran: kognitivně,
afektivně i psychomotoricky;
• konzistentnost (soudržnost) – cíl musí být součástí nějakého systému
(vyšších cílů i nižších cílů), musí mít nějaký smysl a navazovat na sebe,
tvořit pyramidu;
tématické celky→ cíle výukových jednotek→ dílčí cíle v jedné hodině;
• kontrolovatelnost – možnost ověření (postoj ověří teprve konkrétní
životní situace);
• přiměřenost – cíl musí být splnitelný pro většinu ve skupině;
dělení cílů
1) kognitivní – směřuje ke znalostem;
2) afektivní – směřuje k výchově (základem je
zážitek);
3) psychomotorické – směřují k dovednostem
(např. cizí jazyk);
kognitivní – směřuje ke znalostem
• znalost (poznej a zapamatuj si);
• porozumění (pochop);
• transformace (řekni jinak);
• interpretace (vyber hlavní
myšlenku);
• extrapolace (vyvoď důsledky);
• aplikace (řeš problém);
• analýza (rozlož);
• syntéza (slož);
• hodnotící posouzení (posuď,
měj názor);
afektivní – směřuje k výchově
• přijímání (vnímavost, uvědomění si);
• reagování (to se mi líbí);
• oceňování hodnoty (to je dobré);
• integrování (zařazení do systému mých hodnot-vím, že je to dobré);
• internalizace (takový přece jsem);
psychomotorické – směřují k dovednostem
• imitace ( nápodoba)
• manipulace ( praktické cvičení)
• zpřesňování ( složitější úkol)
• koordinace (schopnost více činností najednou)
• automatizace (činnost bez uvažování)
správně formulovaný cíl by měl obsahovat:
• jednoznačnou identifikaci cíle (nakresli, vypočítej…);
• rozsah výkonu ( sčítání a odčítání, určování států a jejich
hlavních měst…);
• podmínky, za kterých má být výkon realizován (samostatně,
ve dvojicích, s kalkulačkou…);
• normu (množství) výkonu žáka (písemka na 5 minut, 10
otázek…);
nesprávně formulovaný cíl je:
• nejednoznačný (připouští více interpretací);
• velmi obecný (podrobně nespecifikovaný);
• redukován na popis činnosti v hodině;
2. obsah
pro každý předmět formuluje mateřská věda s ohledem
na pedagogiku, obsah = učivo;
• to, co věda vyčlenila jako podstatné;
• věcný obsah vzdělávání je didakticky uspořádán;
obsah
• poznatky + formulované kognitivní cíle;
• dovednosti + formulované psychomotorické cíle;
• postoje a hodnoty + formulované afektivní cíle;
3. zásady – vystihují zákonitosti procesu výuky
• zásada komplexnosti – cílem je komplexní rozvoj osobnosti,všech
stránek: afektivní, kognitivní i psychomotorické, stejnoměrně, aby na
konci byla zralá osobnost;
• zásada vědeckosti, pravdivosti a věrohodnosti – odpovídá současným
poznatkům;
• zásada individuálního přístupu – přihlížet k individuálním
zvláštnostem, přihlížet k :
tělesnému a zdravotnímu stavu;
citové stránce;
volním schopnostem a motivačním
tendencím – jak se umí soustředit;
3. zásady – vystihují zákonitosti procesu výuky
• zásada spojení teorie s praxí – snaha, aby teoretické znalosti byly
spojeny s praktickou činností, aby učení mělo nějaký praktický
důsledek pro život;
• zásada uvědomělosti a aktivity – co mohou sami, mají udělat sami,
nejméně efektivní - výklad→ pokládání otázek → aktivní čtení→
demonstrace → diskuse → praktické cvičení → vysvětlování,
objasňování tématu druhým – nejefektivnější;
• zásada názornosti – člověk je nastaven na zrakové vjemy; zrakem
vnímáme až 80% informace (pomůcky), sluchem 12%, hmatem 5%;
běžně naopak: 80% všech informací působí na sluch, 12% na zrak,
zbytek na ostatní smysly
3. zásady – vystihují zákonitosti procesu výuky
• zásada přiměřenosti – týká se rozsahu a obsahu učiva, nemusím říci
úplně všechno, ale musím odpovědět na všechny otázky, které
položili, ke kterým jsem je vyprovokoval, elementarizace,
zjednodušení nesmí být na úkor pravdivosti a vědeckosti;
• zásada soustavnosti – postupujeme systematicky, důležité ověřené
osnovy a učební plány;
• zásada trvalosti a operativnosti – aby zůstalo něco, k čemu se někdy
vrátí;
4. organizační formy
uspořádání vyučovacího procesu, vytvoření prostředí a způsob
organizace činnosti učitele i žáků při vyučování, aby se dosáhlo co
nejefektivněji cíle;
1) individuální – výuka jednotlivého žáka, např. doučování, hra na
hudební nástroj, jízdy v autoškole, jazyková konverzace apod., moderní
formou je domácí škola (dítě musí splnit min. stanovené požadavky,
koná rozdílové zkoušky ve škole, mělo by se účastnit i aktivit
v kolektivu);
2) hromadná, frontální – vyučující řídí výuku celku, reguluje činnost,
určuje, co se bude dělat, je vhodné pro stejně smýšlející skupinu na
stejné úrovni, učitel musí s žáky manipulovat ;
hromadná, frontální
• učitel + žáci jako skupina – učitel strhává pozornost na sebe, klasický případ,
žáci sedí v lavicích, učitel stojí před nimi, pro skupinu je náročné;
• učitel + žáci jako jednotlivci – každý ze žáků má své místo tak, aby se k němu
učitel pohodlně dostal, učitel může přistupovat individuálně ke všem, náročné
pro učitele;
• zaměření na předmět – doprostřed se položí předmět, který nese obsah,
cílem je soustředit pozornost na téma hodiny, pozornost na sebe nestrhává
učitel – zařadí se mezi žáky;
3) individualizovaná – přístup ke každému žákovi jako k individualitě,
individuální úkoly, postup, práce, žáci nemají učebnice, pouze příručky,
absolvent je schopen formulovat svůj názor, pracovat s informacemi,
protiklad k hromadné výuce, která vede k uniformitě, potlačuje
individualitu, nedostatečně rozvíjí samostatnost a tvořivost žáků;
4) diferencovaná – záměrné rozdělení dětí podle předem daných
kritérií – klíčů: schopnosti, zájmy, nadání apod., diferenciaci je vhodné
provést tak, aby nevznikla segregace a diskriminace, vytvoření
homogenní skupiny (např. talentované děti, nebo naopak děti s určitým
problémem) poskytne vhodné podmínky pro přiměřený rozvoj každého
jednotlivce, diferenciace vede ke zvýšení pedagogické účinnosti a ke
zkvalitnění vzdělávání;
5) skupinová – rozdělení žáků do skupin za účelem plnění konkrétního
úkolu, rozdělení do skupin může být podle různých hledisek: druh
činnosti, obtížnost činnosti, zájem žáků, pracovní tempo, dovednost
spolupracovat apod., tvořit skupinu mohou dva žáci (tzv. párové učení),
ideální počet: 3-5, mohou být vytvořeny učitelem losováním,
direktivně, abecedně nebo vzniknout i spontánně, jako výsledek
předcházející hry, soutěže apod.;
• klady: tvůrčí a podněcující aktivita, zapojení, spolupráce, komunikace,
cvičí se pozitivní vzájemná závislost, brát ohledy na druhé, učí se
samostatnosti (sami si organizují práci);
• negativa: zvládne se menší kvantum práce, větší hlučnost, obtížné
hodnocení, nesystematické, nerovnoměrná zátěž žáků, ve skupině
může pracovat jen jeden, náročné na přípravu výuky;
6) projektová – řešení úkolu, projektu, celou skupinou žáků z různých úhlů
pohledů, využívá mezioborové vztahy, učení v tématických celcích, projekt
vychází z logiky životní reality, umožňuje vnitřní diferenciaci, rozvíjí
spolupráci, tvořivost, schopnost řešit problémy;
7) otevřená – dá se volně přecházet mezi činnostmi, dítě si dobu i pořadí
činností určuje samo, vede k převzetí větší odpovědnosti žáků za plánování i
průběh vlastního učení, v denním rozvrhu se objevují časově vymezené bloky
tzv. volné práce, v níž žáci pracují podle předem připraveného týdenního
plánu - plní úkoly v něm obsažené, je vhodná zejména při procvičování a
opakování, při volné práci se podporuje vzájemná kooperace;
8) kooperativní – výchova kooperuje s kulturou a prostředím dětí, respektuje
kulturní a sociální rozdílnost, podporuje vzájemnou komunikaci a kooperaci
žáků, nejprve se učí komunikativním dovednostem naučit, pravidlům soužití,
která umožní efektivní práci ve skupině, požadavek důvěry, pravdivosti a
dovednost aktivně naslouchat a o schopnost plného osobního nasazení;
5. metoda – cesta k cíli, cílený postup, jednání
podle určitých pravidel;
metodika – souhrn konkrétních postupů, podklad, scénář;
klasifikace metod, aspekt:
• a) didaktický (dělení podle cíle);
• b) psychologický – podle aktivity žáka, jak se s ní pracuje;
• c) logický – podle myšlenkových operací
• d) procesuální – podle fází výuky (zkoušení, opakování, motivace, aplikace);
• e) organizační – podle výukových forem a prostředků;
aspekt didaktický
1) slovní (patří zde výklad, vyprávěníhlavně na prvním stupni škol):
• metody monologické (popis,
vysvětlování, vyprávění, přednáška)
• metody dialogické (rozhovor, diskuse,
dramatizace, didaktické hry a
participační metody, brainstorming)
• metody práce s učebnicí, knihou
• metody písemných prací
2) názorně
demonstrační:
• pozorování předmětů a jevů
• předvádění (předmětů, modelů)
• demonstrace (statických obrazů)
• projekce (dynamická-film,
statická-diapozitiv)
3) praktické:
• nácvik dovednosti
• laboratorní práce
• pracovní činnost (pozemky)
• výtvarná a grafická činnost
4) participativní:
• dialogy
• situační metody
• inscenační
• brainstormingové metody
aspekt psychologický
• 1) reproduktivní metody – žák si osvojuje hotové
vědomosti a na požádání je reprodukuje;
• 2) přechodné – předpokládá jak osvojování hotových
informací, tak i prvky tvořivé činnosti;
• 3) produktivní metody – žák získává převážně
samostatně nové poznatky jako výsledek tvořivé
činnosti, řešení problémových úloh, řízená diskuse,
didaktické hry;
1) reproduktivní metody – žák si osvojuje hotové
vědomosti a na požádání je reprodukuje:
• informačně-receptivní metoda –
• reproduktivní metoda –
dosahuje cíle předáváním hotových
organizované opakování způsobů
informací žákům formou výkladu,
činnosti, plnění učebních úloh
přednášky, rozhovoru, vysvětlováním,
lze realizovat ústní reprodukcí,
popisem, ilustraci; pomocí tištěného
opakovacím rozhovorem,
textu, učebních pomůcek,
čtením, psaním, řešením
demonstračních pokusů; poslechem
typových učebních úloh atd.;
zvukových nahrávek, sledováním
videoprogramů atd., aktivita je hlavně
na učiteli, žák je aktivní jen v tom, že si
zapamatovává poznatky, osvojuje
postup učení;
2) přechodné – předpokládá 3) produktivní metody – žák získává převážně
samostatně nové poznatky jako výsledek tvořivé
jak osvojování hotových
činnosti, řešení problémových úloh, řízená
informací, tak i prvky tvořivé diskuse, didaktické hry:
činnosti:
• heuristická metoda - metodický návod jak
objevit nová fakta, učitel z okruhu učiva a
• metoda problémového
zkušeností žáků konstruuje učební úlohy tak, aby
výkladu – učitel vytyčí žákům pro žáky znamenaly určitý rozpor, určitou obtíž,
problém, tj. takovou učební tak aby od nich vyžadovaly samostatné řešení
úlohu, na kterou žáci neznají • výzkumná metoda - vyžaduje od žáků
samostatné hledání řešení pro celistvý
odpověď a musí se k ní na
problémový úkol, učitel konstruuje problémové
základě osobních aktivit za
úlohy, které žáci řeší samostatně, objasňuje
pomoci učitele dopracovat, postupy, řídí a koriguje činnost žáků, jeho
postupně se seznamují
aktivita ustupuje do pozadí, experimentální a
s jednotlivými fázemi řešení a teoretická činnost, řešení badatelských úloh
tak si fixují algoritmus
postupu
6. materiální didaktické prostředky
předměty sloužící k didaktickým účelům nebo vytvářející
vhodné podmínky pro výuku;
• podpůrný prostředek k dosažení cílů vytvořením vhodných podmínek;
pomáhají při řízení procesu osvojování a při kontrole výsledků;
napomáhají zkvalitňování (zpřesnění) myšlenkových i praktických
činností žáků; pomáhají při motivaci, stimulaci a aktivizaci, naplňují
zásadu názornosti;
funkce:
• informativní – podporují osvojování poznatků a vytváření vědomostí,
prezentují, konkretizují a znázorňují učivo, pomáhají při rozvoji
představ a vytváření pojmů;
• formativní – rozvíjejí aktivitu, samostatnost, tvořivost, přispívají k
vytváření příslušných dovedností, návyků, schopností a postojů,
účastní se formování osobnosti žáka;
• instrumentální – umožňují žákům vykonávat různé činnosti bez přímé
účasti učitele, usnadňují výukovou komunikaci (demonstrace,
manipulace, experimenty);
klasifikace materiálních didaktických prostředků
učební pomůcky:
• originální předměty a reálné skutečnosti
(přírodniny, výtvory a výrobky, jevy a
děje);
• zobrazení a znázornění předmětů a
skutečností (modely, zvukové záznamy);
• textové pomůcky (učebnice, sešity,
návody, sbírky úloh, doplň. liter.,
časopisy, encyklopedie);
• pořady a programy prezentované
didaktickou technikou;
• speciální pomůcky (žákovské
experimentální soustavy, pomůcky pro
Tv, Pv);
technické výukové prostředky:
• auditivní technika (přehrávače,
školní rozhlas);
• vizuální technika (zpětné
projektory, promítač diapozitivů);
• audiovizuální technika (přehrávače,
televize, dataprojektor);
• technika řídící a hodnotící (výukové
počítačové systémy, osobní
počítače);
• trenažéry;
výukové prostory a jejich vybavení:
• učebny se standardním vybavením
organizační a reprografická
(tabule, nástěnky, skříň na knihy atd.);
technika:
• odborné učebny;
• fotolaboratoře;
• laboratoře;
• kopírovací a rozmnožovací stroje;
• dílny, školní pozemky;
• rozhlasová studia a videostudia;
vybavení učitele a žáka:
• počítačové sítě;
• psací potřeby;
• kreslicí a rýsovací potřeby;
• kalkulátory, přenosné počítače,
notebooky;
• učební úbor, pracovní oděv;
zásady práce s učebními pomůckami
• mít trvalý aktualizovaný přehled o učebních pomůckách,
• znát obsluhu a základní údržbu,
• funkční začlenění pomůcek do výuky, (práce s učebními pomůckami je
pouze prostředek, ne cíl výuky),
• v předstihu vyzkoušet fungování pomůcky,
• při předvádění zajistit, aby všichni žáci viděli, vhodně žáky zapojit,
• promyslet aktivitu žáků při demonstraci, přednost mají ty
experimenty, kdy žáci sami objevují,
• dbát na dodržování pravidel ochrany zdraví a bezpečnosti práce;

similar documents